Na červeno

 

Moje víkendové vypnutí hlavy.

Obrousit a natřít verandu.

Žádná super pečlivá práce to není, ale pyšná jsem na sebe dost.

Že jsem to v půlce nevzdala. 

I když mě už po broušení bolelo za krkem a měla jsem prach všude.

Po natírání mi dělá problém zvednout ruce nad hlavu - no ještě že přes týden sedím u počítače:-)

Těším se, že snad dodělám i vstup do domu za rohem.

Nicméně prokouklo to hodně. A nadšení z hotového nezchladil ani fakt, že mezitím onemocněl Kuba.

Podzime a nemoci vítejte...

U moře

U moře.

Těšila jsem se několik měsíců.

A bylo to skvělý.

Chorvatsko autem, společně s rodinou kamarádky. 

Měla jsem strach z cesty, jestli se v autě nesežerem, jak to druhá posádka zvládne s půlročním miminem, ale jo, dobrý.

Počasí fajn, ne extra vedro, moře možná malinko studenší - jeli jsme kvůli vzdálenosti schválně na sever. Sezóna končila, takže málo lidí, ceny taky nijak hrozný.

Ale to moře, ten vzduch, sůl na kůži, ve vlasech...

Nikdy toho nemám dost.

Klidně bych si to ještě o pár dnů prodloužila.

***

Po návratu jsem se ani pořádně nestačila rozkoukat a už zase školní rok.

A podzim.

Nicméně dobrá nálada přervává.

Ale to mi samozřejmě nebrání, abych už zas něco neplánovala.

Po loňském Krakově bych se moc ráda podívala do Vratislavi. Jaké vás napadá polské město, kde se vám líbilo?

Tři

***

Dřív jsem se hodně hnala za velkými zážitky, abych měla aspoň chvíli pocit, že jsem šťastná.

Pořád být v pohybu, obklopená lidmi. Koncerty střídaly prodejní akce, navalovala jsem na sebe hromady práce a když se pak stalo, že bylo volno, popravdě jsem to moc nedokázala využít a byla z toho nesvá.

Oproti tomu teď žiju asi mnohem víc "nudnej" život. Nemám pocit, že bych o něco přicházela, naopak.

Být s někým, vedle koho cítím naprostou svobodu a klid - to jsem dřív neznala. Měla jsem pocit, že si to "štěstí" musím zasloužit a že proto je ho tak strašně málo. Za poslední tři roky se toho  v mém životě hodně změnilo. Ale jednoznačně k lepšímu. Cítit lásku jen tak, bez podmínek - tak to přece má v životě být. A já jsem vděčná, že to můžu zažívat.

Za volantem

Děti na prázdninách a já si tak můžu dovolit jednou za čas jet z chalupy přímo do práce.

Za ten výhled ráno to stojí.

Takový můj rituál - s kouřícím hrnkem kafe na zápraží koukám do pole.

Za to obětuji i to dřívější vstávání a půl hodiny navíc za volantem.

Asi bych to každý den nezvládla, ale občas je to strašně fajn. Opustit po práci město, strávit večer venku. A pak to ráno - tichá zahrada, orosená tráva.... A i ten čas za volantem. Zvlášť když je to chvíle jen pro mě.

Zpívám si nahlas, přemýšlím, co mě čeká, nebo si jen tak utřizuji myšlenky.

V průběhu července jsme prakticky každý víkend strávili na chalupě, takže těch cest bylo celkem dost.

A už teď vím, že mi to v září bude chybět, až zase naběhnu do školního režimu.

O to víc si to teď vychutnávám.

***

Lennonova zeď na dřevníku na chalupě.

Ema měla volnou ruku a já jsem dojatá.

A samozřejmě - ještě se nekončí...

Teplo

 

Konečně teplo.

Čekám na toto počasí celý rok.

Na rozkvetlé vistárie na balkóně, chození v sandálích a večery u grilu na chalupě.

Až konečně vytáhnu všechny šaty, nebudu si pod ně brát punčochy a nevylezu z domu bez slunečních brýlí.

Děje se toho hrozně moc a vlastně zas tak nic zásadního.

Blog oslavil dvanáct let. Ano dvanáct....

Obě děti mi onemocněly sedmou nemocí. V jejich věku dost překvapivě a jen pár dnů před mým italským výsadkem s kamarádkou. Takže posledních několik dní místo balení řeším horečky, puchýře na rukou a nohou a dva znuděné uličníky, co doma už lezou pomalu po zdech. Vlastně jsem se po pár dnech dost ráda vrátila zpátky do práce.

Na chalupě jsem se vrhla do sázení květin - výsledek nejistý, nadšení velké. Se stejným zápalem jsem posekala zahradu a cítila se jako po dvou hodinách ve fitku. Chalupa mi dělá hroznou radost a strašně moc se tam vyklidním. Bohudíky děti to zatím vnímají stejně.

Jen tak

Radosti/starosti posledních dní.

Celý minulý týden jsem se nemohla dočkat víkendu. Upínala jsem se k němu jako k vysvobození. Vystřízlivění přišlo v podobě dětí, které nikam nejely a rýmy, kterou jsem od nich chytla. Potud v podstatě nezajímavá historka. Nicméně když mi bylo v sobotu ráno opravdu blbě, vzpomněla jsem si na Soňu a její příspěvek o Virostopu. Za zkoušku nic nedám. Máme středu a po zánětu dutin, na který to vypadalo, ani památka. Uf. Ještě že ty internety máme. Díky!

Na chalupě jsem vypila hektolitry čaje, hodně času strávila v posteli a nebo venku na houpačce pod dekou. Nicméně zasadila jsem bylinky. A tímto tedy považuji letošní zahrádkářskou sezónu za zahájenou.

V rámci nedělního kurýrování jsem zkoukla posledního Almodóvara - Paralelní matky. Docela zklamání. Zbytečně nadstavovaný příběh do kterého se režisér snažil vpasovat vyrovnání se s historií španělské války. Ale Penelope kočka jako vždycky. Chuť jsem si napravila mým oblíbeným Volverem..ten doporučuji...

Mám rozkoukaný nový seriál. A baví hodně. Bludné kruhy. Můj oblíbenec Mark Ruffalo. Není to úplně oddychovka, ale vlastně proč ne.

Po večerech hledám na síti ty nejlepší košilové šaty, protože Neapol se blíží. Ale zatím bezúspěšně.

Pryskyřníky bohudík ještě pořád k dostání. Jak jsem psala na instagramu - na blbej den kytku.

Vistárie u nás na balkóně už začíná pomalu kvést. Těším se hodně. Loni tu.

Mějte hezký den

Jordánsko

 

Strávili jsme týden v Jordánsku.

Jen sami dva. 

Hrozně moc jsem to potřebovala. 

Po všech těch zrušených letenkách, karanténách. A teď ještě stresu z Ukrajiny. 

Úplně vypnout, na chvíli zapomenout na všechno. Změnit prostředí.

To se povedlo naplno.

Ochutnali jsme od všeho kousek. Moře, město, hory, poušť, Petru. I jen úplně obyčejné sezení na ulici a pozorování okolí.

Největší zážitek si nakonec odnáším z pouště. Ty rozhledy, to ticho. Jak jsem si přišla maličká. Nádhera všude kolem. Ten pocit bych si chtěla umět sama vyvolat. Naprostý klid, bez šumění myšlenek v hlavě. Zastavení se v čase a prostoru.

Protože návrat do reality byl a ostatně vždycky bývá náročný. To, od čeho se člověk na chvíli odpoutá, na něj počká a ještě se něco navrch nabalí. 

Když se mě včera E ptal, jestli se mi po Aqabě stýská, uvědomila jsem si, že mám pocit, jako by to byl sen. Jako bych ani nikde nebyla, protože jsem zaplula přesně na stejné místo, odkud jsem před deseti dny vyrážela. Takže ještě chvíli si ten jordánský pocit v sobě živit....

***

Mimo poslední čtyři fotky, které jsou z Petry, je vše vyfoceno ve Wadi Rum.

Na co se těším

 

Po týdnu, kdy byly děti z většiny doma, je o to víc potřeba se na něco těšit.

Těším se, jak po práci vyrazíme na chalupu.

Vlastně se těším i na to vytápění úplně promrzlého domu. V ložnici bývá většinou okolo nuly. Kouří se vám od pusy, čepici nesundávám.

Budeme sedět v bundě u kamen, pustíme si k tomu po stopadesáté Jacquese Clouseau a později si, doufám, dáme sázky a dostihy.

(Mimochodem, kdo z vás hrál někdy i ty sázky? Hru to výrazně zrychlilo. Hraje a chápe to i Ema, ale slzy po fatální prohře tu byly vždycky).

Těším se na jarní prázdniny. Teda aspoň na těch pár dní, co budu mít s dětmi volno. Na ranní nevstávání, na víc času na vaření.

Těším se na šití deky na chalupu, kterou mám už z části nastřiženou. Deku jsem nešila tak milión let. Takže o to víc jsem z většího projektu nadšená. 

Těším se i na nedělní další díl Devadesátek. Dost nás to s E baví.

***

Zasněžená zahrada na chalupě.

Na tu se taky těším. 

I když by byla bez toho sněhu.

Díky za pátek.

Ještě pořád lednový

 

Leden za námi.

Taky máte ten pocit, že dny letí jak zběsilé?

O víkendu jsem po spoustě let stála na sjezdovkách. A musím uznat, že to bylo skvělý. Hned bych jela zas. Navštívili jsme kamarády ve Vrchlabí, zapadli autem ve sněhu, hloupě se spoléhali na navigaci a tak jeli místo notoricky známé cesty "zkratkou", která vedla po všech čertech. Ale kdy jindy vidět hrad Pecka v noci, že.

Byl to první lednový víkend bez dětí a popravdě jsem ho už vyhlížela. Po těch všech nucených karanténách, online výukách a podobných srandách, které byly skoro celý leden, jsem potřebovala chvíli bez nich. Chvíli nemuset myslet, jestli je nakoupeno. Kontrolovat, jestli opravdu šli spát, nejsou tajně na telefonu, nehrají do noci na počítači, vyčistili si zuby a nenamočili jen kartáčky a ručník. Jo, to tu už taky bylo. 

A teď zpátky do reality. Dodělat úkoly, svačiny, večeře, prádlo... Proč jen ty víkendy nejsou o den delší...

Díky moc za nákupy v eshopu.

Hodně to prořídlo, nicméně při balení zásilek jsem objevila pár nenafocených kousků. Něco málo jsem doplnila. Stejně tak v rámci úklidu materiálu jsem našla asi deset rozšitých toaletek, patnáct popruhů na foťáky...Takže výzva na únor je jasná. Mimo šití na zakázku došít jen to, co už leží na stole. Jsem na sebe zvědavá....

***

Kousek z ložnice.

A moje nová vesta. Jaro už je za rohem, žejo:-)

Krakow

Víkend v Krakově.

Žádná turistická moudra ani překvapení pro vás nemám.

(Možná jen to, že jsme dostaly botičku a tak se nám výlet maličko prodražil - ale bohudík jen maličko).

V pátek jsme odvolily, sedly do auta a vyjely. V neděli po obědě návrat.

Žádné velké plány. Jen na chvíli vypadnout.

Krakov krásný. Čistý, žádné poházené odpadky. Ne nijak drahý.

Asi největší koncentrace McDonaldů na malé ploše, jen v centru jsme jich potkaly snad šest.

Dopoledne překvapivě skoro prázdné náměstí. Ale hned po obědě hlava na hlavě.

Spousta cizniců. 

Kafe nic moc - ale to bude asi tím, že jsme se pohybovaly převážně v centru a tak asi nenarazily na tu správnou kavárnu, kde by mi udělali pořádný cappuccino. Zato hned na náměstí skvělá italská restaurace. 

Koupila jsem si vlněný svetr.

Nachodily jsme spoustu kilometrů, nasmály se na půl roku dopředu a večer dost na nervy sledovaly volby. Emoce obrovský.

Sněmovna konečně bez komunistů. Mám radost.

Na sebe

 

Z čeho mám za poslední třičtvrtě rok opravdu radost, je šití oblečení.

Mikiny už nosí celá domácnost a kamarádky.

Já sama mám 4.

Trička, tam se pořád učím. Dost bojuji s dvojjehlou, ale jednoho dne to vychytám.

Šaty jsem si ušila troje a nositelné jsou všechny.

Těší mě to o to víc, že nemusím chodit po obchodech.

Nakupování oblečení totiž bytostně nesnáším.

Třeba nákup nových džínů statečně oddaluji už víc než rok...

Takže když mi minulý týden dorazil balík látek, plánovala jsem, co všechno o víkendu ušiju.

Maličko skutek utek.

V pátek večer jsem se nechala přemluvit a v sobotu vybalila stánek na sousedské slavnosti olomoucké Úřední čtvrti. A udělala jsem dobře, protože jsem potkala obrovskou hromadu kamarádů a navíc prodávala společně s Markétou Baletkovou a její Něhou z Hané.

Ale jedno triko jsem nakonec o víkendu stihla...

***

Na fotkách moje nejnošenější kousky.

Až teda na první šaty. Na ty se mi ochladilo.

Léto, ještě zůstaň....

Dva

 Jsem vděčná za spoustu věcí.

A toto je jedna z nich.

Dva roky spolu.

Jak jinak

Děti zvládly čtrnáctidenní tábor a poprvé za jejich skautskou historii domů nenapsaly ani řádek.

Prý nebyl čas.

Jak já jsem jim záviděla. Dva týdny v lese. To bývaly ty nejlepší prázdniny na světě.

Zatím co já - z práce domů, uklidit, chvíli jen tak koukat a spát.

Takže když se mi konečně blížila dovolená, tušila jsem, že to nemůže projít jen tak.

Jak jinak - většinu dovolené propršelo. Nevadí. Chalupa to jistí. 

E nemohl mít volno, aspoň si dětí užiju víc.

Ema hned odpoledne po příjezdu z tábora začala kašlat, druhý den už rýma jako trám. I to se zvládne. Čaje, nohy v teple, kratší procházky. Týden většinu času zavření na chalupě. Lehce místy ponorka, ale jo, přežili jsme.

Jak se blížil páteční odjezd dětí za babičkou a dědečkem, tušila jsem, že Emino nachlazení se přesunulo na nového nositele.

Ihned po jejich odjezdu jsem padla. Takže závěr dovolené ve znamení aspirinu, teplot a popravdě tak trochu nasranosti na úplně všechno. Nejlepší dovolená ever.

Prodloužená následně o neschopenku, protože z nachlazení je zánět dutin a průdušek. 

Kdo má rýmu v srpnu, když bych se měla koupat někde u rybníku?

Ale i pobyt doma má svá pozitiva.

Konečně je čas na audioknihy. Ze samotného čtení mě, přiznávám se, zatím ještě bolí hlava.

Po chvilkách uklízím a světe div se, nafotila jsem kousky, které na svou chvíli, (rozuměj na mě) čekaly asi půl roku.

Takže sekce malé kabelky a pouzdra v eshopu aktualizována.

Viděla jsem taky konečně dlouho dokládané filmy a dokoukala dva seriály, takže report brzo.

Fotky z ložnice.

Jo, pořád mě ta polička baví.

Váza

Soňa chystá na zítřek vernisáž výstavy váz. A bude to stát za to.

Nepojedu, protože chalupa jednoznačně vítězí. Navíc bych tam nechala majlant, nicméně kdo budete mít cestu kolem...... Ale novou vázu mám i tak.

Kamarádka Radka se věnuje porcelánu. A tuhle vázu jsem u ní na facebooku obdivovala někdy na jaře. Tak jsem si ji jako dárek sama sobě objednala. Od úterka ji mám na stole a mám z ní upřímnou radost.

Dost mě těší, že mám kolem sebe tak tvůrčí lidi.

Edita

Jsou dny, kdy by bylo lepší nevstat z postele, protože pak prostě pokazím, na co sáhnu.

Minulý týden takových dnů bylo víc.

Byla jsem z toho docela dost frustrovaná. Tím spíš jsem vyhlížela víkend s vidinou tisíce plánů. Jak si odpočinu a co všechno stihnu. Ale jak jsem to chtěla narvat do dvou dnů, to už moc netuším.

Takže jsem hlavně hodně odpočívala.

Protože to, co mě trápilo, štvalo nebo mi přišlo zrovna podstatné, vybledlo vedle toho, že se mojí sestře narodila Edita. Že všechno dopadlo dobře, holky jsou zdravé a nás je zase o jednoho víc.

***

Fotky jsou od kamarádky Evy z naší sobotní procházky.