Společnými silami

Víkend doma s Emou.

Ikea, slíbený nákup oblečení, přemísťování nábytku, úklid a úklid po úklidu.

Jsem na nás pyšná, protože jsme to zvládly docela rychle a nemusela jsem ji k ničemu nutit.

A jak je spokojená s "novým pokojem".

Kéž by to aspoň týden vydrželo, když už za tím bylo takové práce...

***

Do Ikey jsem jela především pro panelové závěsy, kterými jsem plánovala zakrýt šicí kout v ložnici - rekonstrukce brněnské prodejny a totální zmatek ve zboží - skladem online bylo, v reálu už ne. Aspoň že jsem si koupila nový odkládací stolek na balkon. A doma zjistila, že jsem si odnesla úplně jinou barvu, která se mi samozřejmě nehodí. Takže snad někdy vrátit a vyměnit.

Nicméně ložnice prokoukla a já spoustu věcí vytřídila. K oblečení jsem se teda ještě nedostala,  to je zase krok č. 2.

Ale aby to nevypadalo, že jsme jen uklízely. Byl sobotní brunch ve městě, domácí sushi k obědu a zvládla jsem i dva holčičí filmy. Uf.

***

Nadšení z uklizeného mě malinko přešlo včera večer, to když dorazil úplně zablácený Kuba z cyklo-sjezdu Rychlebských stezek. Bahno vytřepal v předsíni, mě čeká minimálně jedna pračka a vylíčil mi, jak se jeho kamarád den předtím vysekal na kole tak, že skončil v nemocnici. Kluci jezdí spolu, neustále jsou někde v bike parku, skáčou a sjezd po kamenech, lesních cestách, to je to pravé ořechové. Když jsem viděla tu fotku z nemocnice, dost mi zatrnulo. Stačí vteřina... Bohudíky nic závažného to není, ale i tak. V tomto ohledu už to vůbec nemám v rukou.

Váza

Soňa chystá na zítřek vernisáž výstavy váz. A bude to stát za to.

Nepojedu, protože chalupa jednoznačně vítězí. Navíc bych tam nechala majlant, nicméně kdo budete mít cestu kolem...... Ale novou vázu mám i tak.

Kamarádka Radka se věnuje porcelánu. A tuhle vázu jsem u ní na facebooku obdivovala někdy na jaře. Tak jsem si ji jako dárek sama sobě objednala. Od úterka ji mám na stole a mám z ní upřímnou radost.

Dost mě těší, že mám kolem sebe tak tvůrčí lidi.

Co mi korona dala

Už mockrát mě to napadlo.

Svět a život, jaký jsme znali, se s koronavirem změnil.

Ale jak už mě asi znáte, snažím se vždycky hledat ty pozitiva.

Takže je vůbec něco, co mi korona dala?

Je. A překvapivě je toho dost.

Před víc než rokem jsem tu psala, jak jsem si musela najít práci.

Rok jsem dělala v korporátu a přiznávám, že to nebyl žádný med.

Ale naučila jsem se strašně moc věcí, hlavně pracovat pod stresem.

Protože nebyly žádné prodeje, měla jsem volné víkendy. Trávila je s dětmi.

Měli jsme s E na sebe spoustu času a to vztahu hrozně moc prospěje.

Rok jsem šila úplně minimálně. A i to bylo ve výsledku dobré. Odpočinula jsem si. Podnikání jsem sice odsunula ne na druhou kolej, ale možná na pátou. Jenže po těch letech, kdy jsem se tomu věnovala na 100% a zapomínala u toho žít, to už asi chtělo.

Kdyby nebylo korony, nejspíš bychom nezačali jezdit na chalupu, kterou teď dáváme do kupy. Hodně času trávíme mimo město, na zahradě a je to tak uklidňující.

Dost pravděpodobně bych neměla zrekonstruovaný byt.

Nezačala bych šít oblečení.

Neměla bych ani tuto novou práci, kde jsem teď. A kde jsem hrozně spokojená.

Jak to vnímáte vy?

***

Z víkendu doma.

Sobota jen pro mě.

Eukalyptová mikina.

Dodělávky v bytě, Ikea, šroubování...čistá hlava.

Kousek

Kousek ložnice.

Zatím nic extra, ale vzhledem k ještě nevybalené skříni s látkami, krabicemi s věcma a dalšímu miliónu nedodělků, je to jako pohlazení.

Jsem občas hrozně umanutá. Prostě něco musím mít hned i za cenu toho, že se u toho třeba strhám.

Počkat se stěhováním skříní, až se vrátí E z práce? Ani omylem. To bych se na to musela třeba ještě hodinu navíc dívat. 

Ještě že my ženy občas dokážeme i nemožné. Stačí jen opravdu hodně chtít.

Včera jsem navrtala poličku. Já sama! Kupodivu drží, zeď se nerozpadla a tak se zase pomalu posouvám dál.

Radost až na kost....

:-)

Malé velké radosti.
Rožulka prostě umí přijet v pravý čas.
Tohle je jedna z věcí, za které jsem blogu vděčná.
Potkala jsem spoustu lidí, na které bych jinak nenarazila a kteří mě obohacují.
Jsem ze své podstaty dost skeptický člověk a o to víc mě pak překvapuje, že virtuálně navážu přátelství, které funguje i naživo.
Takže velká vděčnost.
A pohled ke mě do ložnice, kde visí obraz, který jako by tam byl už odvždycky.
Děkuju...

Horko

Tohle počasí miluju.
Já vím, je horko.
Ale to mi svědčí.
A nejenom mě, ale i všem pileím, které jsem konečně rozsadila.
Mám jich hromadu, takže kdyby měl někdo zájem, napište. Ale jen osobní předání, jsou dost křehké.
Stejně tak horko mi bylo, když jsem koukala na Černobyl.
Dlouho mě žádný seriál tak nezasáhl. Doporučuju. Myslím, že by to povinně měli vidět všichni.
V sobotu vyrážím do Brna na Mint market. Má být přímo tropicky, takže šaty, spoustu vody....
Pokud budete mít cestu kolem, stavte se. Budu na tržnici na Zelňáku, druhé patro.

Něco si přát

Občas není od věci jen tak si něco přát.
Myslet na to, co by nám mohlo udělat radost je vlastně veskrze pozitivní.
A kolikrát už jen ta myšlenka člověku zvedne náladu.
A co teprve když se myšlenka zhmotní...
Minulý týden jsem napsala, že potřebuju už jen misku třešní.
V sobotu ve Velké Bystřici jsem ji od pozorné čtenářky dostala. Děkuju. Měla jsem hroznou radost a stejně tak i děti, které v neděli třešně dorazily.
Podobné je to i s touto fotkou.
Vyfocená je před čtyřmi lety na prvním ročníku Jsme ze stejné planety.
Společně s dalšími fotkami byla vystavovaná každý rok. A já si vždycky říkala, že by se mi hodila do práce.
A vida - v neděli telefonát, dnes jsem ji vyzvedla a už i s rámem visí v dílně.
Někdy si prostě stačí jen přát.
Krásné pondělí mějte...

Půlhodina

Přesně ta chvíle, kdy se povede na moment vypnout.
Vlézt si do postele s čajem a knížkou.
Naordinovala jsem si aspoň půlhodinu denně.
Půlhodinu, kdy zkusím odpočívat.
Moc se mi to nedaří, ale dnes odpoledne, když byly děti s tatínkem, tak jsem doťukla část práce a vyšlo to.
Nový Miloš Urban.
Jeho starší romány jsem četla jedním dechem.
Pravda, vždycky byly trochu morbidní, ale mám ráda styl jeho psaní.
Takže i když jsem teprve na začátku, jsem nadšená.
A užívám si lehce nostalgický pocit u každé stránky.
Jako bych byla zpátky na výšce a poprvé četla Sedmikostelí nebo Santiniho jazyk.
Jen kéž by těch půlhodinek bylo trošku víc...
...
A co vy, dokážete si přes den urvat aspoň chvíli pro sebe?

Uklizeno?

Skoro jsem zapomněla, jaké to bylo, když jsem ještě pracovala z domu.
Tento týden to tak skoro je.
Mám uklizenou kuchyň, umyla jsem dvě okna, vytřídila hromadu oblečení, odpověděla na maily a zvládla psát víc na blog. Aneb prokrastinaci zdar.
Práce jsem udělala tak o polovinu míň a to pracuji i po večerech.
Přesně takto jsem to dřív měla.
Vlastně netuším, jak jsem to zvládala, aniž bych se zbláznila. Nebo jo, byla jsem dost na prášky:-)))
Bylo naprosto normální, že v "pracovní době" jsem prala, dělala nádobí, nebo vařila a potom ve volném čase večer jsem doháněla, co se nestihlo přes den. Spala jsem podstatně míň než spím teď.
Pravda, uklizeno jsem měla mnohem líp.
Ale jak už jsem tu kdysi psala, přijde mi důležitější mít "naklizeno v duši" než doma. To jde, aspoň u mě, na úkor jiných věcí.
Uvědomuji si, jak moc je pro mě důležité, že ráno odcházím do dílny, kde potom odpoledne práci odložím, a až na vyjímky se k ní už ten den nevracím.Mívala jsem trochu workoholické tendence a vyčerpání bývalo velké.
Teď je to, teda až na to moje občasné ponocování, podstatně lepší:-)
***
Ale proč teda píšu o tom, jak nemám uklizeno a pak si ten opak vyfotím?
To víte, když už je jednou hezky, tak si to přece zaznamenám. To zase jo.
Stejně tak jako toaletky, které jsem dnes ušila, místo toho abych dodělala tu hromadu batohů.... Najdete je tu:-)
Tak hezký víkend.

Merry

Tak šťastné a veselé od nás.
A poklidné.
To především...
❤️

Advent doma

Letos jednoduše.
A hodně v režii dětí.
Recyklovaný adventní věnec z let minulých.
Vánoční hvězda, kterou mi koupil Kuba na jarmarku.
Andělíček od Emy ze školky.
Betlém od Jany. Napůl vybarvený. Zbytek prý, mami, časem... tak uvidíme.

Září

Když jsem dnes ráno obracelala list v kalendáři, lehce jsem si sumírovala, jaké to letošní léto bylo.

Tentokrát jsem neměla moc očekávání, co bych měla/chtěla stihnout. Vlastně byly naplánované jen Colours a tábor s dětmi. Zbytek tak nějak vyplynul. Přiznávám, že to letos moc pecka nebyla.

Ale asi jsem prostě potřebovala zvolnit a nic extra nehrotit.

Takže hodně chalupy, práce, malé výlety.

Malinko teď propadám depresi, že jsem si to léto pořádně neužila, jak rychle uteklo a že už je září.

Ale žáří je ještě prakticky léto ne?

Takže na co se tento měsíc těším a co bych chtěla?

- Pojedeme s Myynou na Mint market do Brna. 24.9. Snad tam víc neutratím, než vydělám:-)

- Těším se až začnu nosit svou sekáčovou koženou bundu. 

- Roztrhala se mi po letech moje malá kabelka, takže si zasloužím ušít si novou. Juchů!

- Těším se ke kadeřnici. Dlouho jsem tam nebyla a po létě to chce se nechat trochu opečovat.

- Budu si opět muset zvyknout na pravidelný režim. Ranní vstávání s dětmi mě sice zabíjí, ale pravidelnost mi jenom prospívá. Takže vlastně jsem za začátek školy ráda.

 - Chtěla bych si ještě párkrát zajet zaplavat do rybníku. Ve středu jsem plavala naposledy. Už mi to přišlo studené. Tedy plán je jasný, víc se otužovat.

- Dokud nebude ještě milión úkolů ve škole, vytáhnout děti na kola a běžet vedle nich. Proč to nedělám častěji? 

- Víc vařit. Docela mě to poslední dobou bavilo a dětem chutnaly. Včerejší špenátové lasagne byly naprostá bomba.

- Pracovat se svým vztekem. Mám tendence to polykat a neventilovat a pak to jednou za čas prostě přeteče. V poslední době víc než jednou. 

-Aspoň jednou týdně vyrazit mezi lidi. A mluvit s nimi...

*****

Co že s tímto příspěvkem mají společné hrnky? 

Nic.

Ale ty čtyři jsem dostala od Andrey Tachezy a udělaly mi opravdu radost.

Už jich mám fakt hodně a to nemluvím o těch dalších v dílně.

Všechny používame. Takže se na poličce točí podle toho, které jsou zrovna špinavé... I když já mám samozřejmě tendence je pořád rovnat, co si budeme říkat.

Zabydluju

Dostala jsem dárek z Liverpoolu.
Plakát mojí nejoblíbenější kapely.
A až teď mi došlo, že jsem o ní vlastně nikdy nepsala.
Miluju Beatles. Odvždycky.
Už jako malé šprťouchle jsem uměla svou hatmatilkou zpívat "ol ví jár séjín, giv pís a čenc".
Zhruba v deseti/jedenácti jsem byla šíleně zamilovaná do Johna Lennona a to zjištění, že se s ním nepotkám a je mrtvý.... Hodně, hodně slz.
Jakmile má někdo v ruce kytaru, tak můj zásadní dotaz je, umíš nějaký Beatles? Pokud ano, je to můj člověk.
Takže radost velká, když mi maminka ze svého anglického výletu dovezla kluky ušatý.
Mami, už visí. Děkuju!
......
Ateliér už zabydlenej.
Pomalu si to ladím tak, aby se mi tu dobře pracovalo.
Ale práce nečeká. Takže za provozu.
Za týden a něco Colours of Ostrava.
Uf.
První kousky ušité v novém prostoru. Peněženky.
Na eshop budu nahazovat až po návratu z Ostravy. Mějte se mnou, prosím, strpení:-)

Chystá se

Malé nakouknutí pod pokličku.
Něco se peče.
Všechno bude recyklované  - a to já ráda.
Dostala jsem hromadu starších látek, abych našila limitovanou kolekci, o které vám napíšu už příští týden. Hrozně moc se těším, až se pustím do větších věcí, zatím jsem ukojila svou potřebu na čtyřech toaletkách.
Jsou jednoduché, ale k hrnkům a Jiroutkovi jdou, ne?
Mám radost, když se povede dát věcem druhou šanci....
...
A teď už zpátky k práci, protože zítra Bystřice. A dílna ve stádiu výbuch, nic nesbaleno a místo toho, jsem nevím proč, začala šít batohy. Klasika. Taková už jsem a obávám se, že asi jiná nebudu...

Na parapetu

V životě se dějí ne úplně fajn věci, abychom si vážili těch pozitivních a příliš si na ně nezvykali.
Přece jen -  samá pozitiva, to by byla nuda k uzoufání:-)
Takže na vyvážení šíleného pracovního dne zakončeného besídkou ve školce a vydýchaným prostorem, kde jsem dvakrát myslela že zkolabuju - skvělá večeře a drink s ledem.
Dostala jsem od babičky ke svátku "speciální" hadru na okna a nábytek. (Teď nevím, do které kategorie to spadá. Protože co si budeme říkat, úklid mě popravdě nijak zvlášť nebere).
Ale světe div se - ono to funguje a Jana během chvilky umyla jedno okno. Na fotkách můžete vidět, které okno to asi je. Tím jsem se pro dnešek vyčerpala:-)))
Mám radost z váz na parapetu - všechny z druhé ruky za hubičku. Aspoň nemyslím na ten dnešní rozbitej hrnek v práci.....
Stejně tak mě těší pilea, která roste jak divá, dokonce už jsem si ji odmnožila do dílny a další miminka jí rostou u stonku. A aby byl stav domácnosti vyvážený - chcípl mi břečťan, který jsem zakokedamovala a namáčím ho neustále jak divá...ale asi mu není souzeno mi viset v ložnici.
Trochu jsem se v posledních dnech chytla s jedním kamarádem, ale na to konto teď zase víc mluvím s jinými lidmi. Asi ta rovnováha být musí.
Jen si občas říkám, že malé pohodové prázdniny - to by bylo tak příjemné....

Tolik

Je toho teď tolik, co mi dělá radost.
Snažím se soustředit na všechny ty maličkosti, které mě v posledních dnech potkaly.
Sobota jen s Emou - veskrze holčičí. Od lakování nehtů, přes princeznovskou pohádku, trhání kytek a vázání věnečků.
Sehnala jsem pileu. Nejvíc fotogenickou kytku. (Teď už jsem opravdu blogerka:-))).
Na ekojarmarku jsem potkala hrozně moc známých a obrovskou radost mi udělala Ilona, která mi až z Pardubic dovezla celou náruč tulipánů a bylinek. Ještě teď je mám v kuchyni:-)
Od Verči jsem dostala nový hrnek a druhý jsem včera objevila v charitě.
Stihla jsem kafe s kamarádkou.
Veggie fest na kterém se lehce podílím, se nezadržitelně blíží. A i když vím, že to bude náročné, tak se strašně moc těším. Možná ještě o kousek víc, protože za mnou dojede jeden z mých nejbližších přátel, kterého jsem už skoro půl roku neviděla.
Čelenky se evidentně chytly. Většina se prodala hned na ekojarmarku a na eshopu už jich je jen zlomek. A tak jsem dneska nastřihla další hromadu.
Koupila jsem si po letech novou podprsenku na běhání. Konečně. A zjistila, že s doprovodem Kuby - který jede na kole, to má něco do sebe. Minimálně mi dělá pojízdný bar:-)
A k tomu je dneska pátek.
Co vás těší?

V tempu

Upracovaná.
Asi jediné slovo, co mě momentálně vystihuje.
Je toho nějak moc.
Ale to jaro - ještě že už je.
Nabíjí neuvěřitelně.
Balzám na všechny splíny.
Dneska jsem cestou do práce pozorovala všechny ty kvetoucí stromy  a najednou jsem s údivem zjistila, že jdu pomalu a nespěchám.
Což je u mě div všech divů - spěchám prakticky pořád a neumím se zastavit.
Kolikrát si ani to kafe neumím vypít v klidu. A o jídle ani nemluvím.
Zajímalo by mě, jestli vůbec dokážu zpomalit....
....
Dnešní odpoledne v dílně.
Moje momentálně nejoblíbenější zákoutí .
Hrnky, komoda, košík, toaletky a nad tím dárek od Jany - úžasná ilustrace a můj stín ve sluneční záři.
Slunko do každé domácnosti, prosím...

Co mi udělalo tento týden radost

Nudle s krevetami z mé milované T2.
Prezident Blaník. Opravdu jsem se od srdce zasmála.
Objev, že mi chutná černá káva - takže problém s mlékem je aspoň u kafe vyřešený.
Tahle úžasná stará/nová bruselská váza.
Rozkvetlé třešně v ní.
Tato kapela...a tahle písnička pro lepší den.
Dnešní odpoledne  - v botech naboso a v krátkém rukávu.
To jaro je tak úžasný!